Nástup a operace

19. listopadu 2011 v 11:20 |  Zánět achilovy šlachy
Při nástupu do nemocnice jsem si prošla vyšetřením, kde mi bylo řečeno, že mám opravdu zánět achilovky (jak překvapivé! ). Byla jsem obeznámena s průběhem operace (tuhle část by si mohli nechat jen pro osoby, které mají zájem vědět, jak do nich doktor bude řezat, já bych se bez těchto informací klidně obešla). Zítra jdu na sál jako první, alespoň nějaká dobrá zpráva. Bylo mi řečeno odkdy nesmím jíst a pít, a po pozření nemocničního oběda jsem hladovku uvítala jako bezva věc. Když večer přišli s obvazama a injekcema mé tušení se potvrdilo, tahle návštěva byla určená pro mě. Z pozorování ostatních pacientů mi došlo, že budu mít zavázaný obě nohy jako mumie ale důvod mi zatím unikal. Mezi tím co mé nohy pozvolna poznávaly jak se cítily nohy mumii byla jsem obeznámena s tím, že zavázaný obě nohy budu mít ještě po dobu dalších 10 dnů, kdy si budu píchat injekce do břicha, prý prevence trombozy a embolie. S pocitem, že jsem zase o něco chytřejší, s prázdným žaludkem a zavázanýma nohama jsem se rozhodla spát do chvíle než si pro mě přijedou že jedem na sál.

V 6 hodin ráno následujícího dne mi mé plány přerušily sestřičky, které na náš pokoj přišli s jasným záměrem nás vzbudit. Po dlouhém pátrání po nějaké té žíle jsem dostala svou dávku kapaček a čekala. A čekala, a čekala, na to že jsem na sál měla jít jako první v 9 hodin se docela sekli, už bylo 12 když přišla sestřička s oblbovákem a sdělením, že za 10 minut jedem. Oblbovák je super věc, člověk všechno vidí barevně celej pokoj mu bliká a všechno je super, do chvíle než si člověk uvědomí, že oblbovák dostal kvůli operaci. Jediné co si pamatuju ze sálu je přání dobrého spaní.

Ihned po probuzení jsem měla silnou potřebu ověřit si, zda mi s tou nohou teda něco dělali, jestli mi jí nevzali, tak jsem se s ní pokusila zahýbat. Rada pro všechny, pokuď jdete na operaci s achilovkou, je nízká pravděpodobnost že vám nohu vzali, a zkoušet jestli ji máte je opravdu bolestivá záležitost.
Po převezení na pokoj jsem si říkala, že to vlastně neni tak hrozný, pokuď nohou nechci hýbat, tak je to vlastně všechno fajn, nic mě nebolí. Užívala jsem si toho a ani trochu mě nenapadlo, že bych měla spát, dokuď to jde. Po 3 hodinách už jsem začínala tušit, že to s tou bolestí asi nebude tak slavný, jak to vypadalo, že k tomu aby noha bolela se s ní nemusí ani hýbat. A po 5 hodinách jsem už byla opravdu ráda, že na pokoj zavítala sestřička s otázkou, jestli někdo chceme něco na bolest. Bylo mi řečeno, že tam mám psanou kapačku, ale já si myslela, že prášek bude stačit. Potvrdilo se heslo, že myslet znamená .... vědět. Celou noc jsem strávila čumákováním do zdi a přemýšlením, proč sem si tu kapačku nevzala. Z čehož vyplývá má další rada - po příjezdu ze sálu spěte co to dá, je to poslední příležitost pořádně se vyspat na následující dny. Když vám nabízí kapačky, injekce proti bolestem, tak opravdu vědí co dělaj a ačkoliv vás noha v tu chvíli nebolí tak, že byste se cítili na kapačku, věřte, že tenhle okamžik opravdu příde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama